Prosazování svýho názoru (životního stylu, hodnot...) je vždycky těžký proti rodičům nebo proti tchýním. Rozumím autorce článku, dostala jsem se do podobných situací, jaké popisuje. Aee negratuluju jí, že "dospěla", "vybojovala si dospělost", "vyzrála", "porazila maminku". Ona sama chápe, podle toho, co napsala v diskusi, že nevyhrála. A nikdy nevyhraje. Není totiž co vyhrát. Moji rodiče umřeli, když mi bylo 25. Moji tchýni to staví do nepříjemné perspektivy. Na mrtvé totiž vždy máme tendenci vzpomínat s láskou a zapomínáme, že taky nebyli dokonalí. Dva roky se vymezuju proti tchýni. Soustavně a systematicky. Vím, že to neskončí. Vím, že ona se nezmění. Ani já se nechci měnit, protože můj manžel si mě vzal takovou, jaká jsem, má mě rád a určitě nečeká, že se změním k obrazu jeho maminky. Takže jsem si pro sebe stanovila cíl: Smíření. S tchýní i sama se sebou. Nesmím dopustit, aby její odmítavý postoj ke mně, její snaha revidovat a kritizovat můj způsob života, moji domácnost a péči o děti, mi zničily manželství a rozvrátily rodinu. Takže zachovávám striktní mlčení. K ničemu se nevyjadřuju, nejsem drzá, vždycky pěkně pozdravím a poděkuju, povídám si s ní o počasí. To je všechno. A v duchu se pořád modlím, aby mě a moji rodinu nechala na pokoji. Před dvěma lety jsem ještě neměla odvahu se jí postavit a bránit se, když mluvila do věcí, do kterých jí vůbec nic nebylo, a o kterých nic nevěděla. Pak jsem tu sílu v sobě našla. A pak mi trvalo ještě dost dlouho, než jsem pochopila, že ne uplatňováním, ale právě neuplatňováním té síly se stávám sama sebou. Prostě: Srovnala jsem se s tím, jací tchýně a tchán jsou. Myslím, že i oni to moc dobře ví a už hranici mezi námi nepřekračují. Zní to smutně? Je to smutné. Někdy je mi z toho všeho do breku. Protože vím, že ať je jakákoli, je to máma mého muže. Měli bychom být šťastní, že má svoje rodiče. Vím, jaká je to hrůza, když se o ně přijde. A pak, když už nejsou, najednou všechny hádky a boje o "dospělost" vyznívají malicherně a zbytečně. Mockrát si vyčítám, že jsem vlastnímu tátovi nedokázala říct, že ho mám ráda. Vždycky když s manželem jedeme k jeho rodičům, a on je z toho celý vystresovaný a má špatnou náladu, tehdy vždycky si na tátu vzpomenu. A o to smutnější pak jsem, že ve vztahu k manřželovým rodičům jsem nucena zachovávat chladnou zdrženlivost namísto vřelého vztahu.