při 1. narozeninách dcerky. Všechno šlapalo podle mě jako hodinky, tchýňka donesla zákusky, já byla na sebe pyšná, jak jsem to jakožto naprosto nedomácí nepečící nepečovatelský typ zvládla (moje mamka uznale kývala hlavou). Příští rok už nosila tchýňka dorty, i když jsme byly domluvené, že nepřinese nic. Dlouho mi trvalo se srovnat s tím, že prostor musím dát i jí. Že mám být vlastně ráda, že chce pro malou něco donést. A je to vždy o tom, kdo bude mít navrch. Často ji nechám, aby se realizovala. Myslím si své, někdy to řeším, ale nikdy nevyřeším. Vždy jí řeknu, co chci já, ona víceméně trvá na svém. Nejvíc mi vadí, že spoustu věcí řeší s mužem, co jí vše odkýve (i když nesouhlasí), a já jsem pak ta, co načne téma a plány stornuje nebo upraví. U nás jsou byly spory hlavně o jídlo (já zastánce zdravé stravy a rozmazlovací vykrmovací babička) a o aktivity dětí (já víceméně neplánovací typ, co čeká až dítko projeví zájem, jenom nabízím, tchýňka je pro cílenou modelaci dítěte od útlého věku). Autorce držím pěsti, udělala první krok k uvědomění si, co je špatně.