Miki, i když možná ještě nejsi "dospělá", tak tohle byl první krok, je potřeba se naučit vymezit, najít si své místo na slunci, uvědomit si, co je důležité a na tom si trvat a nedůležité nechat být:). V knize o rodinných konstelacích jsem se dočetla, že rodiče mají právo dětem kecat do života, ale děti mají právo si ho žít po svém. A to se někdy neobejde bez jasného NE. Protože právě to NE může být prvním vyjádřením vlastní sebeúcty a sebevědomí. Ony jsou totiž taky matky a matky:). Ta moje třeba zase hrozně ráda pomáhá. Ale nějak se zapomíná zeptat, jestli je ta pomoc vítaná. TAkže se to neobešlo bez jasných hranic, "ne opravdu mi ta okna nemej" nebo trvání si na tom, že chci, aby se mě předem zeptala a neúřadovala v bytě, když tam nejsem.
Jo je dobrý laskavě pohlížet na druhé a jejich slabůstky, ale nesmí se přitom člověk cítit, jako by byl nějaká nicka, na jejímž mínění vlastně vůbec nezáleží.