Značná část dospívajících si s matkami poměrně drsným způsobem vymezí hranice už v pubertě. Pak jsou ale takoví, kteří jsou příliš mírní a málo sebevědomí a jejich mámy příliš silné osobnosti nebo třeba manipulativnější typy... A pak se člověk vymezuje později, když se cítí silnější v kramflecích. Což může být třeba tehdy, kdy už má svou rodinu.

Jistěže celý ten průběh svědčí o jisté dětinskosti (na OBOU stranách, u autorky i její maminky, která taky nedokázala, ač s mnohem většími životními zkušenostmi, mávnout rukou a nebojovat a dětinsky se neprosazovat). Řekla bych ale podle popisu výsledku, že to byl důležitý krok pro ně obě, kdy se jejich vztah kousek pohnul dobrým směrem, ke vztahu dvou dospělých, respektujících se žen.

Myslím, že každý dospělý člověk musí umět v první řadě ustát střet s autoritou a přehodnocení, zda je autorita, kterou na něho uplatňují, skutečná. Až o krok dál je laskavé přehlížení chyb oné autority či bývalé autority. Není nutné se rafnout zrovna s mámou, kdyby se autorka musela dřív razantně postavit třeba tchýňce, možná by byla k mámě velkorysejší, kdo ví.

Mně ten střet připadá docela dobře, především proto, že obě zúčastněné pokročily ve vzájemném respektu - matka se učí respektovat dceru, nejen ji řídit, a dcera se učí respektovat mámu (ne přímo v té situaci, ale to autorčino vyhodnocení to ukazuje), nejen ji snést.

S některými lidmi to jistě nejde, ale když to jde, připadá mi lepší naučit se domluvit, co zbytek rodiny nejí, než léta přijímat a vyhazovat.