Až mám knedlik v krku. Úžasně napsané i popsané pocity. Mám tchýni která vždy byla ta dokonalá a jediná která uměla vařit, péct a starat se nejlíp ze všech. Všichni jí musí líbat nohy a klanět se až k zemi (lehce přeháním), ale sama nikoho nepochválila. Kuchařka sem dobrá a už asi rok peču doma na zakázky a i když mám zatím jen jednu dceru (ona vychovala dva kluky) přece mám na ní navrch. Smutné velké navrch. Dcera 3,5 má cukrovku a teprv až když onemocněla v 18měsících mi to pomohlo si dupnout,že jestli mě nebude poslouchat co se dietetických opatření, ale i výchovných postupů týče tak holku neuvidí. Vyječela se na mě pak ze sebe udělala chudinku že já sem na ni zlá. S ledovým klidem jsem vše přešla ona se buď nad sebou zamyslela nebo a to spíš dostala ještě sodu od tchána, ale od té doby je klid. Já už se nebojím říkat jí ne, nechávám jí aby nám občas něco koupila, ale teď se vždy předem domluví, na náštěvu nosí šunku zeleninu a ovoce aby něco přinesla a všichni jsme spokojeni. I když se snaží, stejně jí už nikdy věřit nebudu. Vždy se na mě tvářila jak mílius a pak sem se dověděla jak mě všude pomlouvala. Teď už je mi to fuk. svou domácnost mám pod svým velením ona zas tu svou pod svým a nelezem si do zelí a tak by to asi mělo být. Klíčová slova jsou respekt a tolerance.