Nedavno jsem se z Afriky vratila. Nemuzu samozrejme pausalizovat za celou Afriku (natoz Asii), ale tam kde jsem byla, jsem nejhrbatejsim clovekem v sirokem dalekem okoli byla suverenne JA. (Pravda, na stavu mych zad se podle me nepodepsal kocarek, ale nesmyslne noseni tun knih a zbytecnych sesitu behem zakladni skoly).

Zeny tam bezne chodily s misou (lahvi, stolem, CIMKOLIV) na hlave a na zadech uvazane dite. Deti byly vlastne to jedine, co jsem tam videla nosit na zadech.

Dite nebylo v satku, ale v takove plachte (vastne proste zbytek latky, co zbyl pri siti satu - tzn. to melo i stejnou barvu a vzorek a maminka krasne "ladila"), kterou mela zena zavazanou na uzel nad prsy a kolem pasu. Nosily tak deti od tech uplne mrnavych az po dost velke (nevim vek - spatne se mi odhaduje i u bilych deti, natoz u cernousku).

Kocarek jsem nevidela ani jeden. Deti bylo vsude jako smeti (daleko vic nez u nas), ale kupodivu nebyly nijak napadne - napr. mnohdy jel clovek natriskanym autem, kde bylo cca 20 lidi klidne 2 hodiny a az pri vystupu zjistil, ze tam bylo i nekolik uplne malych deti. Zadne sceny, jeceni, behani, otravovani vsech okolo (jak casto vidame u nas), proste NIC.

Uplne jsem se stydela a rikala si, jak je mozne, ze my mame vsechno, ale ty nejdulezitejsi veci a schopnosti jsme zrejme cestou nekde poztraceli.