Moc se mi líbí, když rodiče (s citem) dávají méně obvyklá jména. Ve třídě jsme byly samé Martiny, Heleny, Lenky a Petry. Měla jsem vybráno od svých 18, taky už teď nejsou úplně ojedinělá, ale když se mluví mezi našimi kamarády o Emmě, všichni ví, o koho se jedná. A mě nakonec nikdo Martino neříká, protože aby se to roylišilo, měly jsme všichni přezdívky - některé vydržely doteď .