Bledulko, cítila jsem se cca 3 roky podobně -sama s dítkem, ještě v novém městě 300 km od rodného domova a manžel od rána cca 6:30 hod. až do 20:30 hod. v práci. Mimo to, ještě studium PhD. Věděla jsem a vím, že tenhle titul pořídit musí - při manžově zaměstnání o něj musí usilovat vpodstatě každý a je i dle toho hodnocený a vím, že manža na to má, tak by to i bylo škoda, aby si ho udělat nechtěl. Časově, to ale bylo opravdu příšerné - vídali jsme jen po večerech hodinku, dvě + víkendy, kdy ale vesměs potřeboval i číst chytré knihy... Tohle hodně náročné období gradovalo mými neúspěšnými těhotenstvími a já na tom fakt psychicky úplně nejlíp nebyla ale kvůli dcerce jsem musela být silná(šlo to fakt těžce), ale vím, že ani manžel se z toho neradoval a trpěl tím, že nemůže být více s námi, více s dcerou- hltal ji po ránech a víkendech, letních prázdninách, volnech, jak jen to šlo. Poslední 3 roky je to lepší v tom, že jsme se naučili být spolu více(třeba i formou, že mu pomáhám a při tom povídáme)- více spolu povídat, občas nějaký to hlídání s kinem nebo oběd; chodí domů dříve(jde-li to vyzvedáváme ho u práce a už cestou domů povídáme, je s dětmi) a po příchodu si trošku se mnou(nebo i beze mne) zahraje s dětmi, se starší hrou zopákne AJ (chodí do kurzu a v rámci MŠ mají kroužek) a pak když jdou holky spát, tak jde dodělat, co potřebuje a já mu pomáhám jde-li to) má to rychleji hotové a můžeme být spolu), tohle jde, protože jedno své zaměstnání vyměnil za druhé, které je ale bližší jeho oboru a jeho zaměstnání základnímu. Letos už ho čeká jen zpracování diplomové práce, teď maká(me) na výzkumu... a snad bude brzy líp... i když dodělá PhD. a bude dělat docenturu, ale mám pocit, že říkal, že už to nebude tak časově náročné jako studium tohle, ale výzkum... prostě k jeho práci patří. Na nějaký sport, běhání za maminkou (tohle ale fakt neřešíme, protože bydlí 300 km daleko, - nicméně manža je rozumný a tchýni také, takže by to co u vás ani nehrozilo), nebo nějaký pravidelný sport zatím nehrozí. Manža zná dobře priority a díky Bohu chce být s námi. Vím, že sní, a to sníme oba do budoucna o pravidelném sportu... ale dokud studuje je tohle pasé.

Na Tvém místě bych s manžou pořádně promluvila, jestli si uvědomuje, že chybí Tobě!, že mu utíkají chvíle syna, které nikdy nepůjdou vrátit a bohužel děti tohle vnímají... Známý zpočátku studií mému muži říkal, že jemu se studium vymstilo právě na starší dceři, na kterou si čas neudělal, a jak chtěl v pubertě vychovávat, tak mu řekla ať se o ni nestará, že to stejně nedělal nikdy Držím palečky, ať manža pochopí a je vám líp