Mně se moc líbí, že čeština umožňuje si se jménem hrát a vymýšlím si zdrobněliny pro děti ráda. Zrovna Jakub je pro to jako stvořený, tam se dá vymyslet tolik oslovení. Ale musí člověk vědět, kdy přestat, já si asi v jeho třech letech uvědomila, že ačkoliv mi Jakub vždycky přišlo nádherný a nechtěla jsem oslovovat Kubo, Kubíku apod. tak je to přesně naopak a Jakube mu říkám jen, když zlobí, což je škoda. Takže se přechodem do školky, jsem začala osovovat hodně Jakube, aby vůbec věděl, jak se jmenuje :)
Pro dceru jsem měla už hrozně dloho vybrané taky jméno Anika, vadilo mi jen to, že se s ním právě nedá moc hrát. No a vida, dá:) oslovujeme většinou, Any, Aninko, občas Aníku, Aníne Andulo (když zlobí), ale hodně je prostě Anika a já jsem ráda, že tentokrát oslovujeme opravdu tak, jak se jmenuje a to jméno, co se mi tak líbí opravdu používáme i když je hodná, ne jen když zlobí, jako u Jakuba. Takže podle mě je krásné, když jde jméno zdrobňovat a zdrobňuje se, pokud to rodičům vyhovuje, ale neohlížela bych se při výběru jména na to, jak mu budu jako miminku říkat, vždyť to zdrobňování je na chvíli a pak už se většinou říká dětem plným jménem, nebo ve škole přezdívkou.
Někdo zmiňoval tu Natálku - pro malou holčičku pěkný, ale u nás na ulici je už jedna starší a maminka jí říká Natalo, to mi přijde dost šílený. Oslovovala bych Naty, Natali, nebo Natálie i když teda to jméno se mi moc nelíbí.