Ahoj,
právě prožívám to samé a taky si nevím rady. S manželem jsme spolu 8 let, z toho 3 roky jako manželé. Vše zřejmě začalo narozením našich ročních dvojčátek. Ze začátku to bylo OK, manžel byl pozorný, ohleduplný a snažil se pomáhat. Postupně se začal náš vztah měnit, vážně nám onemocněl jeden syn, manžel byl neustále na stavbě naše nového domu a já jsem byla dost vyčerpaná a unavená z toho celodenního kolotoče kolem dětí, že jsem nakonec svého muže začala odmítat. Manžel si to vyložil tak, že ho nemám ráda a tak začal hledat to co mu chybělo někde jinde. Zpočátku jsem to nějak neřešila, když už manžel nenaléhal na milování, ještě si vzpomínám jak říkal: ty už mě nemáš ráda a že si asi bude muset najít někoho jiného. Připadalo mi to jako vtip a že by to nikdy neudělal. Ale nebyl, už tenkrát to začalo jiskřit mezi kolegyní z práce. Hledal u ní to co mu tak chybělo:pomazlení, pochopení, lásku a nakonec i milování. Začal se postupně měnit, tak jak jejich láska sílila, tak naše slábla. Koncem září jsem mu na nevěru přišla(typicky přes mobil), tedy měla jsem podezření už delší dobu. Jeho láska je starší než já, rozvedená s dvěmi malými dětmi. Můj muž přede mnou neměl žádný vážný vztah, pouze chodil s děvčaty za ručičku apod. a já byla jeho první, taky to hrálo určitou roli. Prý si nic od té známosti nesliboval ani ona ne, chtěli se jenom pobavit. Jenže z toho vyrostla dost velká láska a nemůže bez ní být. Přes den se vidí v práce a povídají si, občas vezme kluky a jede za ní a jejími dětmi. Můj muž nás má rád a nechce nás opustit, dokonce jsme se konečně přestěhovali do nového domu, chce s námi žít a společně vychovávat děti. Začali jsme spolu trávit víc času, dokonce i náše milování je teď hezčí ikdyž vím, že by byl radši s ní. Manžel ví, že to musí nějak vyřešit, protože chce zůstat s námi, ale teď bez ní prostě nemůže být. Nechci na manžela naléhat, ale je to těžké, stálo mě to už kupu nervů a několik kil, začínám mít i zdravotní problémy. Nejhorší je, když se mě zeptá jestli může jet na chvíli za ní, že si v práci moc nepopovídali, tak je to teda síla, nakonec se rozbrečím a on radši nikam nejede. Je to moc těžké, pozorovat ho , chodí jak tělo bez duše a ty jeho věčné SMS. Strašně by mě mrzelo, kdyby se rozhodl pro ni a simuloval tátu cizím dětem. Někdy mám pocit, že má větší přehled o jejich dětech než o našich, asi si moc povídaj, to mi si už pomalu nemáme co říct. Můj muž chce po mě prostě čas, aby si to vyřešil (mám však strach, že to bude trvat dlouho a že to nezvládnu, protože je to čím dál horší, navíc už rodina vytušila, že se něco děje). Ahoj