Byla jsem malý drzý spratek, co si nevážil ničeho darovaného, a to asi tak do 15ti Rodiče jsem zhruba ve 12ti poslala do důchoďáku, ukradla jsem v samošce tatranku a v trafice pohled, domů se mi nikdy moc nechtělo, šutrem jsem rozbila hlavu vlastní sestřenici, milovaného spolužáka jsem ve čtvrté třídě shodila do silnice a tak dále a tak dále. Ale ale, až můj syn povyroste, povzdychnu si, to za nás nebývalo. Že by skleróza? či že bych přestala věřit svým rodičům, kteří mi tohle samozřejmě vyprávěli, jinak bych o tom už ani nevěděla? Těžko. Ale prostě se mi to vykouří z hlavy. A asi to tak být musí. Přece nebudu vykládat synovi, že je stejný "zmetek" jako já. To až tak mu bude 20, v té době to samé uznali i mí rodiče. Do té doby se ze mě snažili vychovat idol společnosti. Myslím, že se jim to povedlo :-D Na závěr jedna usměvavá příhoda z našeho života: Když bylo Vítkovi asi tak 8 měsíců, byla jsem u své gynekoložky, jenž je velice skvělá ve svém oboru. Jsem ochotná za ní dojíždět do sousedního města, které je spojeno MHD konkrétně trolejbusem. Podotknu, že po pěší trase je to asi 10km. Byl tenkrát také listopad, takové nádherné počasí, 5 stupňů, bůh měl asi nastydlý močák, protože nám čůral a čůral. A tak Vám takhle přijede to dopoledne poslední přímý trolejbus k nám domů na zastávku u gynekologie a pan řidič mi povídá, nějak se tam vmáčkněte, žádný kočár tam není ale lidí hafo. Lidí? Věkový průměr tak 50 let. A tak jsem se tam ve slušnosti narvala. Zůstala jsem mezi dvěřma a s úsměvem na tváři jsem požádala dvě starší (staré) paní jenž seděli na sedačkách s označením místo pro kočár, zda by si mohli přesednout abych tam mohla postavit kočár. Nadšeně vstali a doslova odcupitali jinam. Vmáčkla jsem se ke kočáru a unaveně stála naražena na rukojeti. V tom se začali dvě účastnice zájezdu bavit na téma: Jo to za nás nebylo. Za nás se chodilo všude pěšky. A vůbec s miminem v kočáru, co vůbec dělá v autobuse, dítě potřebuje čerstvý vzduch atd. Chtělo se mi v duchu smát ale dělala jsem hluchou. Jenže pan dědeček mě chtěl procosi hájit. A tak spustil "madam, nevím kolik století už tu strašíte, ale za vás určitě ještě také mhd nejezdilo" :-D no kdyby ji toto řekl puberťák, vzduchem by se proneslo "taková drzost, to za nás nebylo" :-D Ale pokračování bylo horší. Paní se urazila a urazila dědu "co Vám je do toho, co mě tady urážíte, vy vy vy atd" Pán ji odpověděl něco dosti peprného, už si nevybavuji co,protože jsem se chystala vystupovat. Jen vím, že ona do něj kabelkou a on do ní holí. Když jsem vystupovala, slušně jsem oba pozdravila nashledanou a na ústech jsem neudržela upřímný úsměv a chtělo by se mi říct "jestli tehdy neumřeli, asi žijí dodnes, a nedivila bych se kdyby spolu" :-D