teď to zní jako děsná prča, ale žít v tom nebyla žádná sranda. Já pamatuju, jak máma scháněla ty bílý fusekle s modrým a červeným pruhem, protože jiný na tělocvik být nesměly. A jak jsme jako pionýři stáli hodinové hlídky u památníku Jožky Jabůrkový a jak se mi udělalo špatně, protože bylo 30 stupňů a pralo na mně sluníčko a nedovolila jsem si se ani hnout, protože by z toho moh bejt průser. Ale to jsme byli děti a věděli prd, co se kolem nás děje, teda aspoň já, vyrůstala jsem jen s mámou a ta se bála se mnou otevřeně o čemkoli mluvit. Jak ale muselo bejt těm dospělelejm.