Moc pěkná diskuze
Mě je třiadvacet let, VŠ jsem po 1. roce opustila, protože jsem zjistila, že to není moje priority, 3 roky pracuji, vydělala jsem si dost, máme s přítelem koupený a zařízený byt, jsem naprosto samostatná a že nejsem vdaná? Holt jsem romantik, který si vysnil svatbu o 200 lidech a když si spočítal kolik by to stálo, tak raději zvolil variantu mít raději dříve děťátko. Potřebujeme s přítelem mít důvod žít a mít tu zodpovědnost a zároveň radost z někoho, kdo vyšel z nás.
Když jsem šla na endokrinologii, že potřebuji kontrolu protože chci otěhotnět (měla jsem v pubertě problémy), tak na mě spustil, jestli jsem se nezbláznila, že jsem mladá a mám celou život před sebou , byl tak nepříjemný, že jsem se pak rozbrečela
Fakt dobrý.
Přitom gynekolog říkal, že je rád, že mám rozum... Že nečekám až to bude "moderní" a že budu zdravá matka. Tak já nevím. O miminko jsme nakonec v 9.tt ale budeme se snažit o další, je plánované a přejeme si ho z celého srdce. I když to nikdo moc nechápe, v práci to nikdo neví, protože vím, jaký na to mají všichni názor - 30 let min. věk na dítě.
Mojí babičce bylo 36 když jsem se narodila (babičce, ne mamce, té 18 )a nikdy jsem jí neslyšela říct, že to by něco změnila, ať počkám, nebo tak! Naopak!
Vypadám taky spíš na 17, vím, že budu za divnou, ale je to moje rozhodnutí, cítím se zralá a že je správný čas, mám chlapa, který si nepřeje nic jiného (je mu 31), tak jdeme do toh!