Asi bych to dokazala, kdybych vedela, ze "musim" (ze me konkretne nejake opustene dite potrebuje).
Aktivne bych asi adopci vyhledavala jen v pripade, ze bych vlastni deti mit nemohla, dala bych ji prednost pred IVF a dalsimi hokuspokusy.
Myslim, ze adoptovane dite bys mela rada jako vlastni, ale adoptivni rodicovstvi neni zadna legrace a romanticke predstavy typu "laska vse zahoji" vetsinou dostanou krute na frak. Staci promluvit si s otevrenymi adoptivnimi rodici deti, kterym je vic nez deset let. Je to vetsinou bolestne. Tim nechci rict, ze neni dobre byt adoptivnim rodicem, jen ze to je vetsi vyzva, zkouska, nez si lidi vseobecne jsou schopni predstavit.