Moje osobní zkušenost s pěstounskou péčí u dnes již dospělých a téměř dospělých dětí je ta, že:

- každé naše dítě mám ráda jako jeho samého. Ze začátku vůbec nebylo snadné najít cestu k přijatým dětem, protože všechny jsme přijímali už starší, a všechny měly nějaké chování, zvyky a návyky. I pro ně to jistě bylo mnohem těžší než kdyby v náhradní rodině prostě vyrostly. Dnes ale jsou tak dokonale srostlí s ostatními, že si snad ani neuvědomuju, že tu kdysi nebyli.

- každé z nich má nějakou pro mě těžko zkousnutelnou vlastnost (Helča je sobecká, Lukáš nespolehlivý, Zuzka má velkorysý vztah k osobní hygieně, Míša je vznětlivá), ale přesto každý z nich má ryzí jádro, na kterém lze stavět a které z nich dělá prima lidi, osobnosti v pravém slova smyslu. Ani my nejsme dokonalí (naštěstí), a soužití tolika nedokonalých jedinců pod jednou střechou je báječná škola tolerance

- každé dítě potřebuje rodinu, bez ohledu na barvu kůže, věk a zdravotní stav. Tedy nemyslím teď všechny děti, protože všechny neznám, ale chci říct, že i mezi dětmi romskými, staršími nebo nemocnými jsou děti, které po rodině nesmírně touží a jsou v těžké nevýhodě pro svoji málo atraktivní tělesnou schránku. Jakoby to tělo bylo víc než osobnost :-( Nejsložitější z našich dětí je právě to, které se nejvíce blíží ideálu žadatelů - relativně malé, bílé, zdravé, inteligentní. Ty ostatní, romské, nemocné, opožděné a nestandartní, jsou výchovně mnohem méně nároční. Samozřejmě to nelze zobecnit, jde jen o naši osobní zkušenost.

- s tím souvisí ta "podobnost". Taky jsme pečlivě vybírali fotografie, abychom působili jako přirozená rodina. Teď vidíme, že je opravdu hloupé hledat pro rodinu dítě podle fyzické podobnosti. To dítě, které je nám fyzicky nejvíce podobné, má nejvíce odlišnou povahu od ostatních členů rodiny. Nejvíce povahové podoby vnímáme u dětí, které nám fyzicky nejsou podobné vůbec mmch, dětí fyzicky podobných náhradní rodině, a povahově z ní zcela vybočující, známe víc.

Maceška