Kdybych to zkusila pojmout obecně: myslím, že člověk pociťuje žárlivost v momentě, kdy se cítí být ohrožen (nejčastěji asi ve vztahu partnerském, rodinném ...?), každý má tu hranici, kde se cítí být zranitelným, někde jinde.
Třeba hněv a zloba, docela silné emoce, kdo se jimi nechá ovládat je cholerik, kdo je vůči nim víceméně apatický je flegmatik. Ta škála, která je mezi tímhle min. a max. je docela široká i u žárlivosti a nemusí nutně znamenat citovou závislost na partnerovi, nevyzrálost nebo něco. Sem tam se rozhněvá nebo naštvě každý, neznamená to, že jsme všichni cholerici.

Taky bude asi záviset na charakterové kvalitě protějšků np. vím-li, že partner je povolnějšího druhu, tak mě pak rozhodí, kdejaká flirtující sukně, se dá logicky odhadovat, že by „něco“ mohlo být (osobně bych s takovým člověkem ve vztahu nebyla, mě se vlastně takoví typi vyhýbají ). Když je tam upřímnost, důvěra, prostě to zdravé jádro vztahu, tak nejsou důvody činit něco nepatřičného, takže pravděpodobnost je někde u nuly, pak žárlivost spí jako šípková růženka a kdo má všech 5 pohromadě nebude ji kvůli své bujné fantazii probouzet.

Krom toho ti, na které se často žárlí (třeba ex přítelkyně=stále dobré a blízké kamarádky partnera) by za jiných okolností a podmínek mohly být kvalifikovány jako fajn lidi. To je minimálně matroš k zamýšlení.

S tím co píše Tragika souhlasím, pač emoce se neřídí rozumem, tudiž stanou-li se situace, které neočekáváme, tak jakákoli emoce příjde jako první.

Eecto, pejsek se asi nepočítá, ikdyž já bych ho jako nultý pokus klidně brala
A ten koment prodavačky/slečny vyjde nastejno