já nevím...jednou jsem jela se psem na očkování na veterinu a viděla jsem pána jak přinesl psa v náručí,velikánského dlouhosrstého křížence vlčáka.ten pes mu v té náruči vzhlížel do obličeje a očima šeptal...už nemůžu..dali jsme pánovi s pejskem přednost a šli se ven vyvenčit.asi za hodinu jsme v ordinaci u doktora měli možnost zahlédnout okamžik,na který do smrti nezapomenu..viděli jsme když se doktor vzdálil telefonovat co se děje ve vedlejší místnosti...pejsek toho pána ležel a pán ho objímal a pevně držel a plakal a utěšoval ho..nebylo mu rozumět,ale ton jeho hlasu se mi vryl do srdce.tiše jsem přivřela dveře,abych nevyrušila poslední rozhovor těch dvou..
od té doby,vždycky když mě to moje psí zlobidlo namíchne a mám chut ho přetrhnout,vzpomenu si na onen zážitek a okamžitě vychladnu..mají tak krátký život oproti nám lidem...
myslím,že by tu chtěli zůstat až do posledního okamžiku..