no, já jsem kapku hysterajda, takže když mi dítko něco takového provede, seřvu ho tak že by pes od něj kůrku nevzal (mojí reakcí na strach je řev, blbý, vím to) - třeba když čtyřletá dcera která ví že nesmí a nikdy nezkouší přecházet ulici sama - mi do té silnice vběhla protože bylo poprvé čerstvě nasněžíno a nevšimla si rozdílu mezi chodníkem a silnicí - to bylo vyloženě z nepozornosti, i tak jsem byla z toho do vrtule..... No ale pak se zklidním (trochu) a vysvětluju (nahlas ale bez řvaní) co a proč a proč ne, a hlavně proč se zlobím. Dcera na to kňourá "jo" a "já vím" a "já už to dělat nebudu". Nakonec když mi dojdou slova vyčká asi 10 sekund a zeptá se mě "mami máš mě ráda?".... no a co jí na to mám říct? Jasně že ji mám ráda, tak jsme si to vyjasnily a hotovo (obvykle se k tomu vracíme ještě večer nebo další den abych měla jistotu že ví o čem to bylo).

Ale některé věci bych mohla opakovat do nekonečna a stejně to nebude mít efekt. Dupání, honění se v bytě a pištění v příšerných frekvencích, hrkání nábytkem (mi z toho jde mráz po zádech), povalování hraček po zemi...... tam to nějak nefunguje, takže taky asi vychovávám blbě.