Když jsem byla malá, tak jsem své křestní jméno přímo nenáviděla, proklínala jsem rodiče, že mi ho dali, a vyhrožovala jsem, že si ho v den svých 18.narozenin nechám změnit. Celá rodina nad tím kroutila hlavou, co mi proboha vadí, když je mé jméno tak krásné. Naštěstí se mi časem zásadně změnil vkus a mé jméno se mi začalo velmi líbit, a to dokonce natolik, že kdybych se tak nejmenovala já, tak bych ho klidně dala své dceři, kdybych nějakou měla. I když jsme s manželem našim dětem vybírali jména velmi pečlivě (mají hezká staročeská jména), tak díky mým zkušenostem z dětství počítám i s tím, že se jim ta jména třeba vůbec líbit nebudou. Kdyby si je chtěli nechat změnit, tak mě to sice bude mrzet, ale budu to respektovat.