myslím, že se to nedá říct obecně, jak je to správné...

- syn byl a je velice temperamentní (nikoli hyperaktivní), kolem jeho 2 let to bylo fakt hustý pořád běhal, utíkal, strkal do dětí, když by třeba měl jen vteřinu počkat na klouzačku, z klouzaček pak skákal atd.... soustředila jsem se hlavně na důslednost u opravdu podstatných věcí a pak na to, abysme oba přežili... "milovala" jsem rady matek klidnějších dětí ... dnes je mu 7 a je sice stále temperamentní, ale bezproblémový doma, ve škole, na kroužcích... dobře se učí, sportuje, vše mu jde tak nějak samo a skoro do ničeho ho nemusím nutit...

- dceři jsou teď akorád 2, je sice také dost temperamentní, ale je to úplně o něčem jiném, většinou chápe hned, co ano, co ne..., nápady má sice divoké, ale prostě poslechne, až jsem kolikrát pozitivně v šoku...

jsem ráda, že jsem je měla v tomhle pořadí, syn "nasadil laťku" velmi vysoko , takže mám pocit, že s dcerou teď je absolutní vegáč... a přitom na cvičení, na hřišti apod. mi lidi říkají, jakou máme divošku, že se nezastaví a já se jim divím, protože mi přijde takřka klidné dítko i když samozřejmě vidí, že proti jiným dětem je často živější

takže je to velmi relativní... jak děti, tak maminy mají každá svoje měřítka...