Jsem děda 4 vnoučat, 2 vyženil syn, ale jsou jako naše. Záleží na celkovém vztahu rodičů a dětí.Syn a snacha jsuo v pohodě, bydlí 50m od nás. Občas je jdeme navštívit,jednou je to častěji, jindy méně.Důležité je, že můžeme vnoučata vídat.Když syn se snachou chtějí někde jít, děti spí u nás. Jindy chtějí sama vnoučata.A také si v různých věcech pomáháme.To je dobré, že? Naopak je to u dcery a zetě. Vnučku jsme měli 5 let soudem určenu do opatrovnictví.Měla kriminálníka partnera / otec vnučky/ a chodili po hospodách atd.Celých 5 let jsme tlačili dceru do toho, ať se o dcerku stará.Nešlo jí to. Vdala se a zažádala o svěření dcery do péče. Přez doporučení psychologů, psychiatrů s postupným zvyšováním vnučky v nové rodině soud rozhodl nakonec tak, že vnučku vidíme jeden výkend v měsíci, o dovolené v červ. a srpnu a den na vánoce.Nová rodina od začátku vůbec nekomunikuje / neznáme ani důvod/ a dcera chce, aby nás vnučka nenavštěvovala vůbec. Trpíme tím my se ženou / o to asi dceři jde / a i vnučka, protože nám vždy říká, že až bude velká, bude u nás bydlet a že se jí stýská. Tady máte příklad, že je třeba ochoty a pochopení z obou stran.Přeji Vám a všem rodičům, prarodičům a vnoučatům ten zprávný poměr porozumění v rodinných vztazích, aby jste se měli stále rádi. Vlastimil