I když to autorka nevzala příliš koncepčně a podle mě jen tak popsala svoje momentální rozpoložení, tak to má smysl říkat nahlas. Je to tak všechno dohromady: neviditelnost domácích prací, automatický předpoklad, že je dělá žena, nedostatečné uspokojení ženy z vykonané práci a s tím v ruku jdoucí její nevyzdvižení. A nad tím vším chválení nebo nechválení. Chválení já osobně nemám ráda, protože je povrchní. Mám ráda, když někdo projeví zájem o to, co dělám a vidí moji práci. Stejně se snažím, aby to měly moje holky a muž. Slovo šikulka používám jak ve vztahu k manželovi a dcerám ironicky, když si to vynucují (a že každý chce občas poplácat zbytečně okatě po ramínku). Jinak používám, to se ti povedlo/nepovedlo/tohle se mi líbí/nelíbí. Opravdový pocit uspokojení v člověku nevznikne chválením ze strany druhého, ale jedině tím, že člověk sám vidí hodnotu toho, co dělá. Samy dcery neocení chválení, když samy vidí, že se jim obrázek/dílo/jiný výsledek činnosti nepovedl nebo když něco odbyly.