Já jsem taky bývala premiantka, bralo se to jako samozřejmost... Vždycky mě hrozně mrzelo, že ostatní děti šly s rodiči do cukrárny, slyšela jsem jak dětem říkají "jsi šikulka" atp. Tak jsem se na učení v sedmé třídě vykašlala. Proč se snažit, když to nikdo neocení? Známky pro mě pochvalou nebyly, nevím proč, prostě mi byly fuk, toužila jsem po ocenění ze strany rodičů. Ti mi vtloukali do hlavy, že se "učím pro sebe" a podobně, což dneska uznávám, ale pochopila jsem to částečně až těsně před maturitou a na plno až v praxi!
Takže u svých dětí dobré známky za samozřejmost nepovažuji, pokud vidím, že překonaly nějaký náročnější úsek (pro dceru šlo třeba o vyjmenovaná slova), tak to dám najevo a po předání vysvědčení si děláme vždy malou oslavu.
Pokdu jde o dárky, tak po první třídě obě děti dostaly větší dárek, něco, o čem jsem věděla, že po tom touží. Ne za známky, ale jako ocenění, že zvládly pro ně náročný rok a že už nejsou "maličcí".
Je to určitě i to tom, v jakém prostředí děti žijí. Kdyby to neslavil nikdo kolem nás, možná bychom to dělali jinak, ale moc dobře si pamatuju, jak jsem bývala smutná, když ostatní děti šupajdily na zmrzku a tak já seděla sama na schodech s klíčem na krku a seznamem úkolů v ruce...