Píšete, že dát postižené dítě k adopci je společenská stigmatizace. Nepochopila jsem proč. Dát dítěti život a zajistit mu milující rodinu, když sama necítím sílu na jeho výchovu nebo nemám podmínky k tomu, abych se o něj postarala, to je ostuda? Naopak tyto ženy si zaslouží naši úctu, protože dokázaly přiznat svou slabost a podělit se o někoho, kterého nosily devět měsíců pod svým srdcem a se kterým se sžily. Nyní se s tím dítětem musí rozloučit a zažívají pocit ztráty. Ale ve své mysli mají hluboko ukrytou touhu, že své dítě, až dospěje uvidí a ono za nimi přijde a řekne:,,Maminko, děkuji, že jsi mi dala život." A ta maminka ucítí vděk svého dítěte a uvidí jeho štěstí. A co čeká matku vražednici? Bezesné noci a otázky, o kterých se zmiňuje autorka výše uvedeného článku. Nevěřím, že některá žena je tak tvrdého srdce, aby ji tyto otázky s větší či menší naléhavostí nenapadaly. Ona totiž také prožívá pocit ztráty, i když ho popírá různými rozumovými důvodu, ale od té první odvážné ženy se liší svou bezvýchodnou situací. Ona nikdy neuslyší poděkování za život. Naopak, možná ve svých snech uvidí dítě, které se bude ptát:,,Maminko, proč? Proč, jsi mi to udělala?
A k těm nechtěným dětem a nucenému těhotenství. Většina žen přeci otěhotní při dobrovolném pohlavním styku, takže to nevidím jako nucené ale nečekané těhotenství a to je velký rozdíl. Dítě je vždy dar, vždy je na světě připraven někdo, kdo se o něj chce postarat,byť třeba jen náhradní rodiče, proto je alibismus nazývat to či ono dítě nechtěným.