Tinus - mne učil číst děda, on neviděl na noviny, takže jsme tak trávili čas. Ale začal od samohlásek a zbytek tak nějak veplul, psát taky - jsem měla vždycky blbý známky ze psaní a fakt drápu dosud, počítat do sčítání (tj. položky nákupu, aby mi zbylo na něco dobrého, nebo hezkého pro mne a koupila jsem 2 x, aby se děda nezlobil).

To je o zájmu, pocitu, lásce vůči knížkám.


Mladší syn - o těch pár minut - ve třetí třídě ... něco jako vylítl a přelouskal Mayovky, Štorcha, Foglara, Verneovky..... a leccos nechápal, on je takovej, ale poskytl tu zpětnou vazbu /manžel nečte/ a prostor k povídání si, a často mne donutil opravdu zkoumat kde co, ani google nestačil. Ten prostě "sežere knihu", jak manžel říká - tenkou - za cestu dvouhodinovou. A pokud nezaujme, tak sám řekne, "tu jsem četl, někomu ji dej" a pokud zaujme, má místo v knihovně.

Starší syn nečte skoro vůbec, prostě ho to nebaví.... nebo čte koniny. Mladší je fanatik do PC her, staršího moc neberou.... kde jsme ty geny namixovali a jak si fakt nepamatuji.