No prostě existuje několik různých metod čtení.

Analyticko-syntetická je to, že se učíš číst písmena, pak je spojuješ ve slabiky (ma, me, mi, mo, mu) a pak slabiky ve slova. Pro techničtější typy je to asi ideální, ale tím, že dítě dlouho čte mechanicky slabiky, které nedávají smysl, tak se pak hůř učí čtení s pororzuměním.

Genetická (která se teď hodně šíří a jeví se pro češtinu jako nejefektivnější) je to, že se učíš číst písmena a pak krátká slova (l e s = les, b o t a = bota atp. a pak čim dál delší slova. Slabiky bez obsahu se vůbec neučí - dítě má od začátku číst s porozuměním a např. slova spojovat s obrázkem. Učí se tam nejdřív jen velká tiskací písmena a teprve když dítě chápe princip čtení, začínají se malá a psací.

Globální je vhodná pro děti, které neslyší ani první písmeno ve slově (např. děti s vážnými logopedickými problémy, autismem, neslyšící děti apod.) a spočívá v tom, že dítě se učí celá slova jako obrázek, teprve potom - cca ve druhé třídě - se učí skládat slova ze slabik a až nakonec z písmen (cca 3. - 4. třída).

Netvrdim, že by o tom rodiče nutně měli mít přehled, ale pokud nemají, neměli by veřejně vykřikovat, že po písmenkách se číst nesmí.

Jinak to, co popisuješ, možná ani není čtení po písmenkách - neříkali tomu "dvojí čtení", když vám to zakazovali?
U dvojího čtení jde o to, že dítě čte nejdřív písmena jedné slabiky, pak slabiku, pak písmena druhé slabiky, pak druhou slabiku atd. - nemělo by se to podporovat proto, že na konci takovýho čtení skoro určitě netuší, co četlo (neboli dvojí čtení je zlozvyk, který je většinou překážkou pro čtení s porozuměním a proto se jej učitelé snaží přeorientovat na tzv. splývavé čtení, kde dítě čte jednotlivá písmena, ale protahuje je tak, aby navazovala).