Když mi někdo říká, že jeho dítě lže, vzpomenu si na své vlastní dětství. Od dětství jsem lhala rodičům úplně ve všem. Měla jsem rodiče, kteří mě od malička "rozebírali", pořád se zabývali tím "jaká jsem". Otec mě neustále kritizoval, byl perfekcionista, nikdy nebyl spokojený. Nepamatuju se, že by dokázal někdy vyřešit nějaký banální problém. Třeba když se něco porouchalo nebo nepovedlo, bylo dusno týden. Nezažila jsem, že by někdy řekl "to nevadí". Kritizoval mě úplně za všechno. Jak chodím, jak se tvářím, že nejím, že moc jím, že se dívám tak a tak. Když jsem mu dala dárek, nikdy se mu nelíbil, vždycky objevil něco, co bylo špatně. Lhala jsem rodičům úplně ve všem, protože jsem vlastně nevěděla, jak "by to všechno mělo být správně". Někdy jsem vlastně ani nevěděla, jestli mluvím pravdu nebo lžu, protože jsem prostě jen věděla, že to, co je ze mě, je špatně. A tak docházelo k paradoxním situacím, například k tomu, že jsem se přiznávala k průšvihům, které jsem neudělala. Trestem u nás bylo jedině mlácení, protože zakázáno jsem měla úplně všechno. Nesměla jsem nikdy chodit ven a mít kamarády, vždy jen do školy a ze školy, takže vlastně ani nebylo co zakázat. Nesměla jsem mít záliby, směla jsem se jen učit, protože dobře se učit je prý to nejdůležitější. O víkendech a prázdninách jsem seděla celé dny u učebnic. Co v nich bylo, nevím. Měla jsem nakonec tak špatný prospěch, že jsem se šla vyučit. Vysokou a střední jsem si dodělala až v dospělosti. Taky až v dospělosti jsem se dozvěděla, že můj perfekcionistický otec celá léta tajně chlastal... (mimochodem on ve škole propadal). Takže, prostě, když mi někdo řekne, že jeho dítě lže, je mi toho dítěte líto. Nevěřím totiž, že nějaké dítě lže a podvádí jen tak bez příčiny.