Mimochodem, který dospělák vždy a za všech okolností mluví pravdu? U nás s dětmi za závažnější než lhaní či braní věcí považuji, pokud někomu vědomě způsobí bolest, ublíží mu.
Co se týká lhaní, tak když dítěti mohu snadno ukázat, že pravda je jiná a mám na to čas, tak do toho jdu. Ale rozhodně ne trestem.
Když pravda není jasná nebo její dokazování by bylo příliš náročné, dítku sdělím, že mám jiný názor a že věc se třeba ještě nějak vyvine - a pokud je to pro dítě důležité, tak si dost často i samo vzpomene, když já už třeba o tom ani nevím a překvapí mne, že tu pravdu nějak najde.
No, a já osobně jsem v 6 letech měla tak bujnou fantazii, že jsem skutečně věřila tomu, že před domem v popelnici žije lev a nechávala jsem mu tam kousek svačiny...a to jsem z funční a milující rodiny.