Jako bych četla přízpěvek ze svého děství. Liší se jen tím, že v mém případě to byla matka, která byla perfekcionistka. Také mi nebylo co zakázat, znala jsem cestu ze školy a do školy, potrestaná jsem byla i za dvojku, za špatný pohled. Nic jsem si nedovolila chtít, požádat o bombon mě ani nenapadlo. Lhala jsem jak o závod - když bylo potřeba, přiznala jsem se k věcem, které jsem neudělala (stejně by mě zmlátila, protože by mi nevěřila), často mi spíš uvěřila lži než pravdu, nevěděla jsem, co říct. U mých dětí je vše jinak. Když mají průšvih, tak mi ho pro jistotu telefonicky volají už od brány školy a já se moc snažím natolik se ovládnout, aby se příště nebáli mi opět přiznat pravdu. Netrestám je fyzicky (maximálně jim zakážu počítač, televizi, běhání po venku), děti dělají spoustu aktivit. Leccos se mi nedaří, protože nemám z čeho těžit (zkušenosti z vlastního dětství jsou nepoužitelné), ale čtu, hledám, zkouším a snad se mi podaří svým příkladem a svou snahou, že lhaní v naší rodině nebude mít nikdy místo. Jsem také toho názoru, že děti se lhát naučí kvůli příliš přísné výchově v rodině.