Pokud vám přijde pasáž o knedlících nemožná, vězte, že je to fakt. Na psychiatrii v Motole jsem byla dvakrát a s naprostým klidem tam do mě (tehdy mi bylo 13 let) i do ostatních rvali polévku, omáčku s osmi a zákusek. Nikoho nezajímalo, zda můžeš. Pamatuju si dodnes, když jsem snědla omáčku a postavili přede mne mísu těstovin s omáčkou, skončila jsem ve čtvrtce a dál už prostě nemohla. Zůstala jsem v celé jídelně sama, všichni dojedli, jen sestra si sedla ke mně ke stolu a koukala, jak to do sebe soukám. Nasoukala jsem, vstala a okamžitě šlo všechno ven. Druhý den za mnou přišel doktor, co to mělo jako být, že jsem zvracela. Takže opravdu to tam tak chodí, tam to totiž vůbec není o tom někoho vyléčit (opět zkušenost), pouze vykrmit. Když jsem pak byla hospitalizovaná na oddělení pro ppp pro dospělé, které je takhle specializované jen v Praze, koukala jsem jako blázen - porce byly přiměřené (i když v tu chvíli se mi zdály taky obrovské), sestry nás učily i to, jak si jídlo samy nandat (člověk totiž nemá absolutně žádný úsudek, co je normální porce) a neustále byla různá sezení a řešení problémů, k tomu přiměřený pohyb. Prostě něco úplně jiného..