Děti? K čemu? Vstávat denně k uřvanýmu dítěti a chodit mu utírat pr*el? Na co? Starat se x prvních let o něco co vůbec nic neumí? Proč? Tvoje logika.
Mít děti je sice hezký, ale to co si většina lidí představuje není nic jinýho, než to hezký dítě či miminko. Málokdo už myslí na to, co ho v životě čeká, na to že zažije utrpení, šikanu, smrt svých blízkých jednou zestárne, s největší pravděpodobností dostane nějakou nemoc jako třeba rakovinu, nakonec bude umírat v obrovských bolestech jako nějaký chromý ležák v nemocnici. To vše nejspíš připraví kromě těch hezkých věcí každej rodič svýmu dítěti tím, že ho přivede na svět. Nikdo si to pochopitelně nepřipouští. Za Daleko větší odvahu považuji to, když člověk dokáže místo plození dalších dětí a šíření svých genů pomoci lidem kteří (byť mají geny úplně jiné) jsou již na živu a potřebují naší pomoc mnohem víc než ti, kteří se zatím vůbec nenarodili.

"Jediné, co zůstane i když už tu nebudete, jsou vaše děti. Jenom v nich žijete dál."

Pche! Za pár generací budou mít zřejmě tyhle tvý potomci v sobě stěží jednu kapku tvojí krve a jenom 2 z tvých 8 pravnoučat si budou vůbec pamatovat tvoje křestní jméno. Zplodit dítě umí s prominutím každej blbec. Není na tom nic úžasného ani originálního - tedy přesněji řečeno je to úžasné a originální pro tebe jako matku, jiný člověk to může vidět docela jinak a může dát světu něco z jeho pohledu ještě mnohem většího než jen svoje geny. Vždycky se podivuju nad tím, jak jsou některé matky přesvědčené o tom, že nikdo na celém světě nemůže zažívat větší štěstí než zažívat ony, když se mohou dívat na to svoje mimino. Asi by ses divila jak šťastní mohou být množí lidí z věcí úplně odlišných, které si třeba zase ty neumíš ani ve snu představit. Tvrdit, že jediným smyslem života je reprodukce je stejné jako tvrdit, že jediným smyslem života je dýchat, nutné leč samo o sobě naprosto bezúčelné.