Jaňulíku, nemám čas pročítat celou diskuzi, ale možná přihodím ještě zas jiný pohled na věc. Studuju...už strašně dlouho, nejdřív jsem dodělala jednoho bakaláře, pak začla úplně od začátku dva obory magisterský a jeden z nich ještě po dvou letech změnila...takže už je to fakt hafo let. A celou tu dobu mě to naprostou většinu času vůbec nebavilo, motivaci jsem měla podobnou jako ty - byla tu ta možnost a jednou mi to snad k něčemu bude. A pak taky chci dodělat, co jsem začla.
Je to asi dost zvláštní, ale daleko víc mě to začlo a bavit a i mi to začlo tak nějak víc jít, když se nám narodilo první dítě - to jsem byla asi ve druháku toho druhýho studia. Od tý doby je to vlastně docela fajn. V prvním těhotenství jsem dělala postupky na jednom oboru, v druhém těhotenství postupky na druhém oboru, psala diplomku a dělala státnice zas na tom prvním oboru. Teď mám teda dvě mrňata, zbývá mi pár zkoušek a už "jen" státnice. A za sebe můžu říct, že až s dětma mi dělá studium radost, je to pro mě kontakt s lidma, trocha intelektuální práce.
Celou dobu studuju v denním studiu, ale mám výraznou pomoc a podporu babičky i manžela. Takže moje zkušenost se studiem s dětma je veskrze pozitivní.
Fakt ale je, že jsem byla při prvním miminku o 5 let starší než ty a s manželem jsme byli spolu už 8 let, z toho 2 roky manželé. Záleží na vašem vztahu - vím i to, že kdybysme se potkali později, taky bysme klidně daleko dřív a rychleji skákali do svatby i do rodiny.