Teď nevím, jestli mám být ráda, že mám stejný problém. Můj nejmladší syn, letos v červenci mu budou tři, je velice šikovný, dobře mluví, naprosto zřetelně vyslovuje, rád "čte" a vypráví příběh podle obrázků, pozná všechny barvy, je manuláně zručný, pracovitý, nepočůrává se, sám běží na záchod se vyčůrat. Ale kadění je kámen úrazu. Když to na něj "přijde" někam se schová a ukáže se až s bobkem v kalhotech. Snažím se ho odchytit a posadit na nočník, nebo WC mísu, ale to pak následuje scéna, křik a slzy, nanejvýš se vyčůrá, ale víc nic a za chvíli za mnou přijde s bobkem v kalhotech. Občas se mi ho povede přinutit sedět dokud se nevykadí, ale nikam to nevede, příště se zase pokadí. Jsme stále na mrtvém bodě. Přitom obě starší děti se naučili kadit na nočník poměrně brzy, dřív než si dokázali říci na čůrání.
Rodina a hlavně babička mi to zazlívvají, že se mu nevěnuji, že je to jen moje vina a moje špatná vizitka, jsem přece jeho máma. Já zase na druhou stranu argumentuji tím, že každé dítě je jiné.
Ale stejně jsem z toho ve strašném presu, přistiuji se, že nejsem daleko od toho dítě trestat za to, že není schopno si říct na kadění. Samotné mi to nejde na rozum, když je kluk schopen ovládnout a uvědomit si malou potřebu, tak proč u velké potřeby, kterou si taky očividně uvědomuje, to je takový problém.
Někde jsem dokonce četla, že je to u dětí tohoto věku jakýsi druh sebeuspokojování, ale to se mi zdá poněkud zvácené vysvětlení a k tomu se mi přiklánět nechce. Spíše upadám na mysli a připadám si jako ta nejhorší máma a vychovatelka na světě, bez ohledu na to, co všechno jsem dokázala všechny tři své děti naučit...
Tady je každá rada drahá. Prosím poraďte.