Sice dnes tady u mě není, aby sám něco napsal ( a asi by nenapsal, tyhle diskuse ho neberou), ale vím, že pro něj to byla skoro nejhorší věc v životě. První nejhorší byla můj první porod.
Doteď, když v sobě občas cítím smutek nad interupcí se s ním můžu o tom bavit. On mi trpělivě zopakuje důvody, které nás k tomu vedly, já mu dám za pravdu, on mě vezme do náruče, já se vybrečím a nějak to přejde. Prostě mě chápe, nebo se aspoň o to snaží. Už když jsme rozebírali zda jít nebo nejít jsem mu řekla všechny věci z kterých mám strach ( odcizení po interupci, nechuť k sexu,...) a musím říct, že mi byl velikou oporou. Paradoxně to náš vztah prohloubilo- asi to je to "v dobrém i ve zlém".