Já se taky vždy řídila intuicí, jsem velmi zaujatá proti jakémukoli fyzickému násilí, nebo křiku. Na naše děti platil důraz v "pokynech", ledový pohled a hlavně rozhovory, hodně otázek atd... Problémy sme začli mít až jak dcera nastoupila do školy, tam se totiž vydatně křičelo a dcera z toho byla strašně v šoku, rozklepala se i když učitelka zařvala na někoho jiného než na ni. Stejně na tréninzích nemohla snést jak na ni nekdo křičel, nebo jak jim trenérka dávala pohlavky(mírné, ale přece)měla s toho celkem trauma, ale postupně jsme to překonali. Já mám ale teď strašné pochybnosti jestli u dalšího dítěte, které zatím teda jenom plánujem, budeme postupovat stejně. Můžem ho totiž vychovávat jakkoli mírně a s respektem, bez křiku a plácanců, ale už bych znovu nechtěla zažít to co u dcery, ten šok z "opravdového světa", prostě svět kolem je jinej než doma u rodičů...tak nevím, celkem dost o tom přemýšlím ale zatím nevím...