Záleží na postižení.

Když jsem krátce asistovala vozíčkářovi, kterej byl s učivem v pohodě, tak bylo zásadní pomáhat mu se sebeobsluhou.

Když šlo o chlapečka s mentální retardací, kterej byl poměrně zbrklej a někdy se choval tak, že to mohlo vyvolávat posměšky, bylo hlavním cílem usnadnit mu pochopení učiva, vyzvihovat před ostatníma dětma jeho přednosti a tlumit nevhodný projevy.

U dítěte s dylexií a dysortografií, který bylo mezi dětma hodně oblíbený byl cíl jedinej: mírnit projevy těch dys, aby dítě neblokovaly v jiných oblastech a věnovat se víc procvičování.

Já mám teď ve škole neslyšící holčiku - učivo zvládá, je tichá a klidná, takže po vzdělávací a výchovný stránce žádnej problém a tudíž mým hlavním cílem je socializace (od ní k dětem i od dětí k ní).



Když takový dítě může zvládnou učitelka ve výuce, kde ho má i něco naučit, tak proč by ho neměla zvládnou vychovatelka, která s nim žádnej vzdělávací program plnit nemusí? Tím mám na mysli ve družině, která se odehrává ve školní budově. U vejletů je to samozřejmě složitější - neslyšící dítko klidně jet může, u vozejčkáře bude samozřejmě záležet na dostupnosti a u dítěte s MR jestli nehrozí, že uteče do silnice (a pak je to otázka asistenta)...