Já jsem brala své děti za babičkou a za dědou do důchoďáku každých 14 dní. Ti lidé nám byli blízcí(babička i děda již zemřeli; dětem jsem vše vysvětlovala..že si prožili hezký život,ale ted jsou už staří..a že už těch radostí v životě moc nemají...
a největší radost mají,když nás vidí, můžou se na nás usmát a popovídat si s námi. Chtěla bych podotknout,že babička trpěla altzheimrovou chorobou a ke konci svého života už nás ani nepoznala....ale vždycky měla radost,že nás vidí a proto jsme tam chodili.
Děda se dožil 99 let, poslední rok už jen ležel...nevypadal pěkně...ale děti to braly dobře.
Na pohřeb beru děti od cca 6ti let(v době,kdy pochopí smrt). Myslím si,že setkání se smrtí k životu patří a menší děti se srovnají snadněji s takovým zážitkem než když to zažijí poprvé ve starším věku.