já jsem Adéla a dřív to fakt časté jméno nebylo. Dneska je Adél plná školka, škola. Ale dřív fakt ne.
Já těžila z jedinečnosti svého jména. Byla jsem vždy takový benjamínek. Každý si mě pamatoval, všichni mi říkali/říkají zdrobněle ( ač to někdo nemá rád, mě to vyhovovalo. já jsem si libovala, lahodilo mi to ). Byla jsem prostě jako dítě jedinečná.
První svou jmenovkyni jsem osobně potkala až když mi bylo 15 nebo 16 let. Už nevím přesně. Jen vím, že jsem seděla s mamkou na busovém nádraží a nějaká paní volala Adélko... a já prostě myslela že volá mě a tak jsem se začala jak šílená otáčet, kdo to na mě volá, a že tu paní neznám, a ona to byla nějaká maminka s malou holčičkou.... A pak hned během prázdnin jsem potkala další svou jmenovkyni, stejně starou jako já a vůbec jsem nebyla schopná ( jako byla, ale fakt to byl nezvyk ) jí oslovovat "mým" jménem. Prostě do té doby bylo jméno Adéla výhradně jen moje
teď už jsem v klidu a pohodě, ale byl to šok, když se Adély začaly množit
Osobně si myslím, že jméno dítěte bys měla probírat a schvalovat především s tatínkem miminka ( moje máma ho teda s mým tátou neprobírala a ten prej pak když slyšel jak se jmenuju, sedl zoufale před porodnicí na obrubník a měl před očima masožravku z Adéla ještě nevečeřela
).