Majiku zemřela mi sestra při autonehodě. Auto řídil bratr. Táta ji z toho auta vytahoval. Byla jsem první kdo to věděl, řekl mi to manžel. Táta volal radši jemu. Tou cestou, na které mi to řekl, jsem byla schopná projít až skoro po dvouletech a to po přepadení s policisty. Na hřbitově a na tom místě kde se to stalo jsem nebyla. Naši se o bráchu tak báli, že z něj udělali znovu děcko, které všechno může. Jen aby si něco neudělal. Babička co všech jen ryla. Já jsem byla vrba pro všechny. Postupem času se všichi začli chovat jako by se nic nestalo. Nejsem schopná o tom s nima mluvit. Je tak nějak ani nezajímalo jak jsem na tom já. Loniv létě jsem skončila na AD s depresemi a plácám se v tom doteď. Ikdyž si připadám přes den v pohodě, tak tam něco je a podvědomí pracuje v noci...