Z tvého přísppěvku jsem pochopila, že ty jsi ten typ člověka, který to potřebuje a tudíž je tvé rozhodnutí dle mého názoru správné. Pokud nebudeš spokojená a vpoho, tak by nebylo stejně ani dítko, vždy by se tvá nespokojenost v něčem odrážela. Já jsem doma 5,5 let. Po první roce dcerky jsem měla takovou depku, že jsem se sama v práci nabídla na částečný úvazek - zrovna někoho sháněli, takže jsem jim i dost pomohla. Manžel měl možnost si předělat směny tak, aby mohl být s malou doma, když jsem pracovala a 1-2 do měsíce byla na 3 hodinky s babi nebo švagrovou. Po půl roce jsem ale onemocněla tak, že jsem nakonec sama práci ukončila (bylo to i z ní) a navíc jsem byla nešťastná z toho, že si s manželem malou jen předáváme ve dveřích a jako rodina spolu skoro vůbec nejde. Od té doby si MD opravdu užívám - našla jsem si koníčky - dcerka je dost samostatná, takže jsem si to mohla i dovolit.
Pak se narodila druhá, teď jsou jí dva a já se vracím neplánovaně do práce (z finančních důvodů). Moc jsem nechtěla právě kvůli tomu, že 3. rok MD je pro mne fakt už pohodový a chtěla jsem si ho s dcerkou užít, ale řešením pro mne bylo, že se nabídla moje mamka, že ji bude hlídat. Dala jsem ji delší dobu na rozmyšlenou a řekla, jí, že si musí uvědomit, že je to 10 měsíční závazek a ona, že chce. Dcerka ji miluje, pořád něco vymýšlejí, nemám strach, že by se malá nijak nevyvíjela, spíše naopak. Chtějí chodit i do MC, nahříště a procházky chodily i teď. Prostě od té doby co je na důchodě si vnoučátka užívá. Necítím se tedy vůči dcerce tak, že bych ji mým odchodem do práce nějak ublížila, spíš je mi to líto.