mám dítě, který je na obou stranách barikády - někdy je agresor, jindy je oběť. V obou případech se ho snažíme naučit, že řešení je MLUVIT - říct tomu druhému, co se mi nelíbí a navrhnout řešení (půjč mi hračku, prosím, já ti půjčím svoje autíčko, pak si to zase vyměnímě). Trochu tuhle taktiku zvládá i dvouleťačka, ale pokud na druhé straně není reakce na snahu se domluvit, většinou to skončí tím, že ona dotyčné dítko praští nebo se nechá praštit ještě jednou... Syn je lepší.
A ještě je učíme, že když to nezabere, NEMAJÍ SAHAT K NÁSILÍ, ŠŤOUHÁNÍ, STRKÁNÍ, ale mají příjít za někým dospělým a poprosit o pomoc při řešení. Blbý je, když zrovna ten dospělák má přístup "tak si to vyřešte mezi sebou", to totiž vede akorát k bitce...