V této zemi se vyskytuje mnoho rodin (často se jedná o věřící, ale nemusí to být pravidlem), kteří mají dobrovolně mnoho dětí, tím já konkrétně myslím od čtyř výše. Tím, že myslím dobrovolně, skutečně myslím dobrovolně, protože to ti lidé říkají. Co se týče rodičů - jedná se často i o vysokoškoláky, vzdělané a velmi inteligentní lidi.
Teď mi jde ale o toto: když se tak bavím s těmi lidmi, co je přimělo k rozhodnutí mít tolik dětí, často slýchávám o sobeckosti lidí, co mají jenom např. jedno nebo dvě děti (a nechtějí další), kam spadám i já (mám dvě děti, další nechci). Slýchávám o tom, jaké je sobectví, když zvládnu uživit více dětí, mít jich málo, mít méně dětí za cenu blahobytu, luxusu, dokonce někdy čítám i za cenu existenciálního poklidu. A také za cenu osobního klidu, víc dětí samozřejmě víc práce, námahy dřiny. Vyznívá to na mě tak, že ONI (nemusí to ale platit na všechny paušálně, nechci nikoho urazit) se cítí jako hrdinové, co předali nejvíce životů, oběti, co se obětovali, dřou se, jí suchý chleba (to jsem vyjádřila trochu expresivně).
Když si však vzpomenu na jednu dávnější příhodu - šla jsem po ulici, tam mě zastavila známá, co má čtyři děti (naschvál chtěné), viděla moje miminko v kočárku a povídá: To je tak krásné, když vidím to mimčo, hned bych si dala ještě jedno. (Jen tak mimochodem, děti nejezdí kvůli nedostatku financí na školy v přírodě.)
Teď se ale ptám: Není to v podstatě tak trochu sobectví i od NICH? Že když se jim tak strašně líbí miminka, děti, neváhají si zase a zase další dopřát, i za cenu, že jim to způsobuje komplikace? Jedna mnoha členná rodina teď řeší, kam dát stůl pro nejmladší dítě. A nemá kam ho vrazit, jak je byt přeplněn. Opět - všechny děti chtěné (aspoň to tvrdí).
Někdy mi jde z toho hlava kolem, nechápu to, ONI v nás vidí sobce, že máme málo dětí, ale nejsou sobci třeba i oni? Že si dopřáli tolik dětí? A jak k tomu přijdou ty děti? Jak asi budou vypadat ve školním kolektivu, když jako jediné chudinky nejely na školu v přírodě? O čem si budou vyprávět se spolužáky, když tam nebyli?
Toť vše, co jsem chtěla říct. Děkuji za pozornost.