Hledali jsme kontakty ještě dřív, než jsme "do toho" šli. A už teď jsem za ně ráda. Sdružování je moje přirozenost
, takže kromě těch dřívějších kontaktů se pokouším budovat i ty nové, v místním klubu Asciace náhradních rodin. Je podle mého jedno, je-li setkávání oficiální či neformální, organizované či "jen" přátelské. Je podle mého ale téměř nezbytné. Pěstouni to v tomhle mají asi snazší, jsou víc vidět, možná o něco méně snadno navazují kontakty adoptivní rodiče. I úředně je to tak, že poté, co rozsudek nabyde právní moci, už "po nich neštěkne pes". Přesto si myslím, že potřebujeme všichni poznávat ostatní náhradní rodiče, slyšet že tím už někdo před nimi prošel, že se raduje i bojí podobných věcí. Ani nespočítám, kolikrát už jsem žhavila při různých příležitostech telefon
a to ještě nejsme pěstouny ani rok.