... kdysi jsem měla exmanžela. Měli jsem se moc rádi, děti jsme neměli, opravili jsme si menší domek, uvažovala jsem o miminku, že se konečně "usadím".
Ale byli jsme jak voda a oheň. Zatímco on plynul, já explodovala. I v pelíšku jsem byla ta akčnější, pak říkal, že jsem nymfomanka - to teda nejsem !!!
Byl moc hodný, nikdy nebouchnul pěstí do stolu, nikdy mne nenutil odejít z akce domů s ním ( do rána nikdy nevydržel ), nikdy mi nezakazoval, kam půjdu, také jsem mu nikdy nebyla nevěrná, právě za jeho důvěru a toleranci. Nebyl to žádný chachar, ale byl moc hezký, tichý a hodný. Milovala jsem ho. Ale čas od času jsem se raději platonicky zamilovala téměř do jakéhokoliv muže, který mne imponoval něčím, co on neměl. Chlapi mne nadbíhali, jakoby to četli v mých očích ... někdy jsem skoro brečela, že to nechci změnit. Při milování jsem si představovala, že tam mám toho svého platonického. Po 7mi letech byl ze mne asi unavený, byla jsem jak tsunami, carpe diem. Za manželku má teď moji bývalou kamarádku, povahově stejnou jako on. Ani nepopoběhne ... Nevydržel
Takže na tvou otázku - ano, toužila jsem po jiných, ale milovala jsem toho svého. Jen jsem to řešila sama v sobě.

PS: na třetí pokus mám chlapa, kterému moc nestačím, už 7 let se miluju jen s ním ( na chlapy jsem zaujatá a dalšího blba do podvědomí nechci ) a vím, že on to má stejně.