Podívej se, nechci to tu podrobně popisovat, ovšem pokud jde o psych. zdraví Tvého dítěte a nejde jen o to se sebrat a přeřadit dítě jinam, pokud musíš řešit to, zda Tvoje dítě bude po tom všem schopno vůbec někde dokončit školní docházku, pokud musí téměř denně podstupovat terapii, aby škody byly minimální ........ Tak pak už ti nejde o ostatní děti, jde ti jen o to jedno - a to Tvoje dítě. Můžeš si o mě myslet cokoli, že jsem sobecká a nechala ostatní tak. Jo, nechala, protože oni nechtěli nic vidět a řešit. Báli se, že když budou jen vidět, dopadne stejně jejich dítě. Když Tě po tom všem přijde navštívit maminka jedné spolužačky a pomalu v slzách Tě prosí, abys to nechala být, protože její dcera se bojí a jen když to nechám být, bude klid. Tak ano, udělala jsem úřední cestou, co jsem mohla a pak jsem to vypustila. To byla jediná možná cesta, to mi můžeš věřit. Nejsem ta, která se snadno vzdává, ale někdy jsou situace, kdy hlavou zeď nerozrazíš, jen si ji rozbiješ.