Sněhuláčku, četla jsem jen asi půlku diskuse, omlouvám se, jestli se budu opakovat s názorem - taky to mám jako Ty - za bezdětná celkem pohodový člověk, zato s dětmi se ze mě stal nervák a cholerik výbušný, že se divím, kde se to najednou vzalo a co se to probudilo za změnu osobnosti. Asi hraje roli i to, že děti mám vcelku brzo po sobě (21 měsíců).
Každopádně mi pomáhá:
1) eliminovat zdroje stresu - jak tu někdo psal: dítě na ulici jde jiným směrem, stresuje mě to, tak radši vzít kočár, odbourat zdroj stresu. Nervuju se, ječím na děti, že n estáháme autobus - vyhradit si fakt hodně času nebo prostě vzít auto (i když mám chuť šetřit životní prostředí apod., ale někdy prostě ušlechtilé myšlenky v zájmu zachování duševního zdraví nás všech jdou stranou)
2) nemusí být všechno dokonalé -nestresovat se tím, co člověk prostě nestihne (myslím třeba úklid apod., lepší bordel v bytě a spokojené dítě než nervní matka, snad to partner chápe/pochopí)
3) teoreticky si počítat do deseti nebo odejít, ale moc mi to nefunguje, než začnu počítat, už vybuchnu. když máme konflikt, radši šoupnu řvoucí dítko do pokoje a přivřu za ním, já se v duchu taky vyvztekám, než abych na něj začla ječet nebo mu dala zbytečně na zadek

Taky s tím bojuju, hlavně mě stresuje stíhat moc věcí naráz, stíhat autobus na čas, když jezdí po 20 min... Držím palce!!! U nás to bohužel s narozením miminka, které řvalo skoro nepřetržitě 4 měsíce, bylo s tím nerváctvím horší (pro mě nejšílenější období na RD), teď už je to lepší, jak jsem schopná se s dětmi domluvit (4,5 a skoro 3), navíc starší začal chodit do školky, tak si přijdu někdy strašně nevytížená a odpočatá