Souhlasím. Po smutné události je nejlépe to ničím nepřebíjet, ale naplno si tím projít a prožít si to. Brečet, smutnit, klidně se doma zahrabat do polštářů s kvantem čokolády (nebo něčím jiným, pokud ji nejíš). Probolet si to, a pak se vracet k nějakým zástupným i skutečně chtěným činnostem.
Přebíjení nějakou rádobyaktivitou nemám ráda, v člověku to zůstane tikat jak časovaná bomba, a vypluje nezpracované na povrch v nejméně vhodný okamžik.

Ale i tak použiju to, co je pravda, byť člověk v depce to neslyší, a to, že čas léčí. Či alespoň otupí rány. A to i po větším maléru, než je odchod jednoho muže