Ahojte, v souvislosti s tím, co se teď děje a co čtu tady v příspěvcích mě napadlo toto téma. Většinou umíme poradit dětem, jak se mají chovat v běžných situacích, ale myslíme i na to, že se mohou dít i neobvyklé situace? Dám pár příkladů ze své zkušenosti z dětství a dospívání. Byla jsem vždycky spolehlivé dítě a dbala na to, co mi rodiče vštěpovali, ale zažila jsem i situace, ve kterých jsem zazmatkovala a nevěděla si rady a pak jsem podle rady svých rodičů nejednala.
První situace: byla jsem ještě na základce (2. stupeň) a ujel mi autobus do školy - a v tom stresu, že nestihnu školu, jsem nastoupila do auta k úplně cizímu muži, který mi nabídl, že ten autobus dožene. Naštěstí to byl opravdu jen hodný pán, který mi chtěl pomoct a poté, co u 3. zastávky autobus předjel, mně zastavil a nechal vystoupit. Přiznám se, že i tak jsem z toho byla vykolejená a rodičům jsem se k tomu nepřiznala.
Druhá situace: byla jsem už na střední a dojížděla autobusem každý den do školy zhruba hodinu. Jednou v zimě, bylo velké náledí a řidič autobusu v půli cesty zastavil, že dál nejede. Vysadil nás a odjel do depa. Já, spolužačka a spolužák spolu s dalšími lidmi jsme se ocitli vprostřed zledovatělého kopce (půl hodiny pěšky od nejbližšího města). Došli jsme tedy pěšky do toho města a tam jsme se dozvěděli, že v tomto počasí žádné další autobusy nepojedou až do 12 hodin (v té době bylo něco málo po sedmé). Se spolužáky jsme se radili co dělat dál a napadlo nás jít pěšky zpátky domů. Spolužák nás přemlouval, abychom s ním jeli stopem - my holky jsme se ale bály na té ledovce nastoupit k někomu do auta. Tak si spolužák chytl stopa sám a v pořádku dojel domů. My dvě jsme šly po té šílené ledovce pěšky domů zhruba 2,5 hodiny a celou tu dobu pršel zmrzlý déšť. Já to pak samozřejmě odmarodila.
Třetí situace: to jsem byla ještě v 1. třídě. Rodiče ten den měli přijít pozdě z práce, tak mi nařídili, abych po škole jela autobusem do města k babičce. Jenže autobus hrozně dlouho nejel, tak mě napadlo jít do města pěšky. Dospělý by to ušel asi za 30 minut, já šla celou hodinu a ještě jsem to vzala po hlavní silnici, abych nešla sama zkratkou přes park. Babička byla tou dobou "mrtvá strachy", protože nevěděla, kde jsem. Mobily v té době nebyly, takže ani v jedné z těch 3 situací jsem nemohla zavolat a zeptat se, co mám dělat.
Možná jste taky nějakou takovou zkušenost zažili. Jen by mě zajímalo, jestli jde děti připravit na tyto a jiné neobvyklé situace.