Už jsem se tu zmínila, že prevence je nemožná.
Mám (a taky jsem to tu říkala) velmi živou vzpomínku na vlastní ztracené dítě, které několik hodin hledala policie. Bylo mu necelých 6, otec venčil obě děti v rozlehlém parku a mladší holčičku dával tak složitě čurat, že poté nebyl syn k nalezení. Park obsahoval pustá zákoutí, železniční přejezd a rybník.
Málem jsem zdechla, synátor přikvačil po mnoha hodinách domů a odvyprávěl, kterak strávil pokojné chvíle s rybářem, jak si pěkně povídali. Namítl, že jsem zlá, když bych tak hodnýmu pánovi nevěřila a nedovolila mu s ním komunikovat, když je cizí.

No a osobně mám dětská léta plná šíleností jako je stoh, stromy, propadnutí pod led, nicméně žádný deviant, bydleli jsme na vsi.
V dívčích letech jsem stopovala a jednou jsem dokonce šla lesem s nějakým cizím maníkem, který se mě dokonce zeptal, jestli nemám strach.

Snažím se myslet pozitivně a věřit na anděly strážné. Přes všechnu emoci z Aničky připustme, že vilné vraždy a únosy přece jenom nejsou nijak masivním jevem.