Vendy,
jak moc tě chápu, nikdy na mě mámina smrt nedoléhala víc, než když se narodily moje vlastní děti.
Moje vzpomínka na ní je už trochu vybledlá, zemřela, když mi bylo 11 let, bylo to těžký. Jednu dobu mi jí nahrazovala její maminka, moje babička, byly si tak moc podobné, ale ta zemřela taky, asi o 15 let později. Nikdo je už pak nenahradil, i když se táta znovu oženil. Letos se nedostanu ani na hřbitov, děti mají angínu :-(

Taky jsem dcerku chtěla pojmenovat po mamce a babičce, ale neprošlo to přes manžela, nebyl proti v principu, ale prostě se mu to jméno nelíbilo :-(

S dětmi o ní docela mluvím a taky je to těžký - když dcera asi ve 3,5 letech volala z okna - babičko Soňo, vykoukni na nás z nebíčka, tady jsme.